Výlet na Uluṟu 3: Ťavia karavána, Ayers rock a Kata Tjuṯa

Cestou zpět do Yulara jsme se už drželi striktně jenom asfaltových cest.

Cestu, už jsme znali, jeli jsme tudy včera, žádné překvapení nás tedy nečekalo. Spíš trošku zklamání. Paní v autopůjčovně nás vylekala, kolik zvěře poběhuje po cestách, a my jsme viděli jenom jednu ještěrku. No nevadí, alespoň jsme žádnou tu zběsilou zvěř nesrazili.

V Yulara jsme měli zarezervovanou noc v chatce v kempu. Připravovali jsme se na nejhorší, kvalita podobných ubytovacích zařízení v Austrálii je totiž hodně špatná, ale byli jsme mile překvapeni. V chatce, ale hlavně ve sprše a na záchodě, bylo čisto, všechno v naprostém pořádku.

Na večer jsme pak měli rezervovaný výlet na velbloudech k Uluru (Ayers Rock) a Kata Tjuta. Bylo to naplánované tak, aby jsme na vyhlídku dorazili se západeum slunce. Součástí projížďky byla i doprava z ubytování k velbloudům a zpět, jelikož po výletě bylo připravené občerstvení včetně alkoholu – yay!

Velbloudi byli jednohrbí – dromedáři. Dozvěděli jsme se, že jednohrbí volboudi žijí v teplých klimatech, dvouhrbí ve studených (Mongolsko a podobně), a že dvojhrbých velbloudů je na světě čím dál míň a jsou ohroženým druhem (na tejto stránke môžete sledovať ich aktuálny počet, pozn. S.). Po trošku smutném úvodu nás teda rozdělili a přiřadili k dromedárům. Museli jsme si zapamatovat jméno toho našeho, jinak nás prý na konci nenechají z něho slézt a budeme muset na něm spát. Já jsem jméno toho našeho už zapomněl, ještě že už jsme doma (volal sa Oli 🙂 pozn. S.).

Každý dromedár měl jinou povahu. Děvčata, co se tam o ně staraly, měly každého přečteného – vyprávěly nám o nich různé příhody. Vedle farmy měli dokonce závodiště na velbloudí dostihy. Jelikož každý velbloud má jinou povahu, ne každý se hodí na závodění. Někteří mají větší výdrž, někteří menší, některým se nechce závodit vůbec a raději si to namíří zpátky do ohrady. Ten náš zase prý vůbec neuměl běhat, spíš poskakoval. Během závodu tak udělal víc výškových metrů než délkových.

Náš Oli byl strašný pohoďák, ale ten za námi se trošku předváděl. Všichni byli ale klidní, pěkně si pomalu vykračovali, uvolněně se pohupovali krajinou.

Příroda v outbacku je krásná, písek tmavě oranžový až červený, strašně jemný, nízké křoví, sem tam nějaký malý strom… a někonečné výhledy. Po asi dvaceti minutách jsme došli na vyhlídku, kde bylo vidět Uluru i Kata Tjuta. Slunce zapadalo za Kata Tjuta a dělalo dlouhé stíny. Vždycky když sleduju západ slunce tak si uvědomím jak rychle se vlastně pohybuje po obloze. Když nemáte žádnou referenci, tak se to nezdá, vypadá že stojí, ale když zapadá třeba za horou, tak stačí pár minut a je pryč.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Na konci výletu bylo teda ono slibované občerstvení. Měli jsme domácí chlebík s nějakými pomazánkami a krekry. Bylo to fajn, pochutnali jsme si. Rozlívali i víno a pivo, tak jsem si šel pro pivo – Iron Jack. Nikdy před tím jsme ho neměl, a už asi ani nikdy nebudu… Koupili jsme si ještě magnetku s velbloudem na ledničku a už nás volali k odvozu zpět do ubytování. 

V noci jsem se krásně vyspal. Klimatizace sice trošku vrčela, ale nebylo to nic hrozného, dalo se normálně spát. Nad ránem jsem se vydal do koupelny a cestou si všiml, že slunce vychází nad Uluru. Tak si říkám, že by z toho mohla být zajímavá podívaná. Běžel jsem teda vzbudit Simi a šli jsme na vyhlídku za kempem. Měl jsem pravdu, bylo to super, fotky jako důkaz místo slibů.

• 

• 

• 

• 

Po snídaní jsme se pobalili a vyrazili směr Uluru. Uluru je v národním parku, kde se platí vstup. Naprostá většína národních parků v Austrálii je volně přístupná, někde se ale platí vstup, hlavně když jsou v parku jednotky rangerů, nebo je třeba se o park nějak starat. Koupili jsme si teda lístky online a vydali se na cestu.

U vjezdu do parku byla závora se čtečkou, pod kterou jsem strčil mobil s QR kódem, který mi před tím přišel na e-mail, a pustilo nás to dovnitř. Občas mě překvapí, jak moderní jsou některé věci v zemi, kde dvacet kilometrů za městem ztratí mobil signál.

Na Uluru bylo jenom pár lidí, klid, jenom bylo slyšet, jak listy stromů šustí ve větru. Uluru je monolit, který ční do výše 348 metrů nad okolní rovinatou krajinu a do země zasahuje až 5 km hluboko. Dlouhý je 3,6 km a široký 2,4 km. Geologické stáří se odhaduje až na 600 mil. let. Pískovec Ayersovy skály je bohatý na horniny obsahující hliník a křemičitany. Tím získává načervenalý nádech. Celý objekt je znám tím, jak během dne mění své barvy od oranžové, přes jantarovou, až ke karmínové, tak jak postupují sluneční paprsky. Při západu slunce má barvu nejvíce oranžovou. Celá skála je rozryta brázdami, po kterých stéká dešťová voda.

Uluru je posvátné místo a říká se, že je tam mystická atmosféra. No nevím jestli je mystická, ale každopádně je zvláštní. Je tam jakýsi zvláštní klid, uvolněné, bezpečné prostředí, vydržel bych tam hodiny. Jsou tam i místa s nástěnnými malbami. Nikde jsem nic takového naživo neviděl, připadal jsem si jak ve filmu s Davidem Attenborough. 

• 

• 

• 

• 

• 

Ešte vám trochu viac priblížim tú atmosféru (pozn. S.): Keď tam prídete, cítite, ako keby sa zastavil čas. Bolo tam úžasné ticho a vo vzduchu veľmi zaujímavá energia. Tá sa menila s tým, ako bolo Uluru osvetlené slnkom. Uluru je pre Aborigincov posvätné miesto, a návštevníci by to mali rešpektovať a neštverať sa naň (ja som mala z Uluru taký rešpekt, že som sa ledva odvážila tej veľkej masy horniny dotknúť). Výstup na Uluru je už oficiálne zakázaný, pod pokutou.

Když jsme se nasytili Uluru (a začal nás tlačit čas), vyrazili jsme směrem ke Kata Tjuta. Bylo to asi půlhodinku cesty. Nevraceli jsme se tou samou cestou, jakou jsme přijeli k Uluru, alespoň teda ne úplně. Kolem Uluru totiž vede silnice a dá se objet. Nakonec se ale musíte vrátit na tu samou silnici, kterou jste do národního parku přijeli. Dokončili jsme teda smyčku, obhlédli Uluru ze všech stran a vyrazili ke Kata Tjuta. Neměli jsme čas jet až úplně k hoře a pokochat se zblízka tak jako na Uluru, ale zastavili jsme se na vyhlídce, asi v půli cesty. I tak to stálo za to.

• 

• 

Kata Tjuta (v aboriginštině znamená “mnoho hlav”) je majestátní kus skály. Udělali jsme teda pár fotek, pokochali se a vyrazili směr letiště, kde jsme měli vrátit auto v určitý čas, aby nám nezačali účtovat další den pronájmu. 

Jak jsem zmiňoval na začátku, letiště v Yulara je velmi malé, regionální, menší než Brno Slatina (a to už je co říct), takže parkoviště pro vrácení pronajatého auta je jenom kus nezpevněné plochy před letištní halou. Chvilku jsme teda bloudili, nevěděli jsme kde přesně auto nechat. Nakonec jsme to ale někam zapichl a odmítl to dál řešit. Však tam bylo asi třicet aut, oni si ho najdou. V autě jsme za ten krátký výlet nastřádali docela dost odpadků, chvilku nám teda dalo všechno pobrat a odnést do popelnice. Vrácení auta v Austrálii spočívá v odhození klíčů na přepážce. Má to svoje nesporné výhody, kdy se nemusíte s ničím zdržovat, na druhou stranu nemáte příležitost se obhájit, kdyby vám chtěli naúčtovat nějaké poškození nebo tak něco. Zatím se nám to ale nestalo, takže budu tvrdit, že je to výhoda. Malé letiště s sebou přináší radosti jako jediné záchody v celé hale, které když jsou zrovna v rekonstrukci (samozřejmě že byly když jsme tam byli my), tak jsou vaší jedinou alternativou Toiky venku. Na tom by nebylo nic špatného – “když musíš, tak musíš” – ale v tom teple a s těmi mouchami to byla asi ta nejdobrodružnější Toika co jsem zažil, a to jsem byl za život na pár festivalech (ja som našťastie zistila, že normálne záchody tam sú, ale len v odletovej hale, tak som použila tie 🙂 pozn. S.). 

Let domů se pak nesl v poklidném duchu. Z okna jsme zamávali Uluru a Kata Tjuta, a prodřímali se (alespoň já teda) až do Brisbane (ja som ešte fotila ako divá 😀 pozn. S.).

Výlet to byl sice celkem krátký, ale i tak plný zážitků. Mám takový pocit, že jsme v outbacku nebyli naposledy.