Zajímavá ulice a narozeninová oslava

Zdravíme. Teď toho máme trošku víc, tak se tak často neozýváme. Ve čtvrtek jsme se znovu vydali poznávat ulice.

Tentokrát jsme vyrazili do sousedního Aramadale, aby jsem si nakoupila homeopatika do lékárničky. Tady je mají v podobě kuliček i v kapalné formě. Vybrala jsem si pro změnu kapalnou formu. Alkohol je lepší.

Cesta byla asi tak na 30 minut chůze, plná zajímavých stylových obchůdků a kaváren. Když jsme dorazili na hlavní ulici High Street, po chvíli jsme zjistili, že jsou tam nějak nahusto koncentrované svatební salony. Snad každý druhý měl ve výloze svatební šaty. Nedalo mi to a ze zvědavosti, cestou nazpět, jsem do jedno zašla. Nevybrala jsem si ho náhodně. Znala jsem ho totiž z internetu, když jsme byli ještě v Česku a zajímalo mě, jak jsou na tom se svatebními šaty Australané.

Nejvíc ze všech značek mě zaujal Pronovias. V dnešní době jsou svatební šaty tak krásné, že je opravdu náročné si vybrat. Jak jsem měla možnost zjistit v ČR, tam se šaty hlavně půjčují a nekupují. Tady je to naopak. Myslím si, že aby se toto odvětví uživilo, nevěsty by si měly šaty kupovat. Přece jenom je to jiné, když ty jedny šaty jsou jenom vaše, když nemusíte nosit šaty po někom, čištěné, upravované a opravované, ale každý má to samozřejmě svůj vlastní názor.

Vešla jsem teda do salonu Raffaele Ciuca, který je, jak jsem se na místě dozvěděla, nejdéle fungující svatební salon v Austrálii. Působí tu už 60 let. Nevím, čím to je, ale mám štěstí na příjemné lidi. Co jsem slyšela i o salonech v Praze, jsem na vlastní kůži naštěstí nezažila. Každý se ke mně choval mile a měli se mnou trpělivost, i když na první pohled určitě nevypadám, že by sem měla na účtu dost prostředků. Nejsem totiž na “značky” (když si něco kupuju tak to musí být hlavně z dobrého materiálu a pěkné). Mně to ale takto baví, protože tehdy se ukáže jestli je to správný prodavač (do salonu v AU jsem dokonce naklusala nenamalovaná… zase mě odhadovali tak na 20). Ellen, jedna ze svatebních asistentek, mi dovolila udělat si fotku. Bylo to tam dokonalé.

Dozvěděla jsem se, že jsme na hlavní svatební ulici v Melbourne, kde jsou soustředěny všechny svatební salony.

Ellen mi porozprávěla jak to tam funguje, a pobavily jsme se odkud jsme. Ona měla rodiče z Řecka, ale narodila se v Austrálii. Většinou, když řekneme, že jsme z Prahy, každý ví odkud. Je to tu asi velmi oblíbené město. Kdo tam nebyl, tak o něm alespoň něco viděl v TV nebo o něm slyšel. Vtipné je, že když řekneme Czech Republic, lidé občas přemýšlí kde to je, ale když řekneme Prague, všichni hned “Ahaaaa!”, jakože ví o co se jedná.

Dnes jsme byli na narozeninové oslavě u Mary a Franka. Chvilku jsme u nich bydleli, když jsme dorazili do Austrálie. Na party bylo okolo 30 lidí. Všichni byli příjemní a optimisticky naladění. Když někteří zjistili, že jsme čerství imigranti, začali se s námi bavit a vyzvídat. Povyprávěli jsme jim náš příběh. Někteří nás obdivovali, jiní nám fandili a pomáhali nám s čím mohli (radili kde nakupovat apod.). Cítili jsme se tam velmi dobře. Jenom jsme si přáli mít trošku lepší angličtinu, aby nám to povídání s nimi šlo o něco snadněji a přirozeněji.

Jídla tam byly kvanta. Všichni jsme si pochutnali. Amanda grilovala (dcera Mary a Franka, příští týden odlétá zpět do Jižní Afriky, kde žije). Takže party byla částečně oslava Frankových narozenin a částečně rozlučka s Amandou.

Jídla a pití bylo fakt bohatě. Chvilku jsem si myslela, že prasknu a to jsem jenom trošku zobla do sushi, nějakého sýru se sušenkami a byla jsem full. Hlavní chod bych grilovaný telecí špíz, nějaký sausage, dressingy, k tomu placky a salát.

Po oslavě se jeden manželský pár nabídnul, že nás vezme domů, tak si říkáme, že dobře teda. Cestou jsme se bavili o Melbourne a komunitách. Zjistili jsme pár cenných informací, jak je Melbourne rozdělené na různé části podle toho, jaká národnost tam převládá a podle toho potom víte, co kde seženete. Například Oakleigh je oblast, kde se shlukují Řekové, takže tam nakoupíte všechno řecké ale i kontinentální. Bohužel jsme si nezapamatovali jejich jména, bylo jich na jedno odpoledne až příliš. Ale měli vtipnou historku; když spolu začali chodit, tak on se jí představil jako John. Po třech měsících chození jí řekl, ať mu říká Bogdan (jeho skutečné jméno, pochází z Polska). Prostě s lidmi je tu strašná sranda. Nezáleží na věku.

Nedávno jsem psala, že nám tu chybí náš “evropský” chleba. Nikde jsme ho nenašli. Tak se nám podařilo koupit suché droždí, obyčejnou mouku bez přidaného kypřícího prášku, a upekli jsme si bramborový chleba. Mám jeden velmi dobrý recept tak kdyby někdo chtěl, stačí napsat.

Ďakujem Jirkovi za preklad.