Design a site like this with WordPress.com
Get started

Výlet na Uluṟu 2: Alice Springs, 45°C a nekonečná oranžová púšť

Z Brisbane jsme odlétali brzo ráno, abychom se do Yulara dostali co nejdřív, a měli dost času na všechny ty plány. Let trval asi 3 hodiny, a bylo krásně vidět, jak se pod námi mění krajina. Z hustých, a v tu dobu už i zelených lesů, které krásně ožily po vydatných deštích, které vystřídaly dlouhé období sucha a požárů, po míň husté lesy a pláně, které jsou ve vnitrozemí v Queenslandu, až po červený písek v Severním Teritoriu. 

Při přistávání v Yulara se v kabině najednou začali ozývat citoslovce jako aaaaaah, woooow, a všichni se nalepili k oknům na levé straně. Při přistávacím manévru jsme totiž prolétali nad Uluru, které bylo krásně vidět po levé straně letadla. My jsme samozřejmě seděli vpravo.

Ale nakoniec máme z lietadla fotku Uluṟu aj my.
A objavila sa aj Kata Tjuṯa.

Letiště v Yulara je malé, regionální, takže z letadla se vystupuje přímo po schodech na asfalt. Co nás překvapilo nebyla ani teplota, kterou jsme čekali vysokou, bylo totiž léto a teploty se šplhaly vysoko přes 40 stupňů (pri len 10% vlhkosti to bolo príjemnejšie než v Brisbane, pozn. S.), ale obrovský počet much, které na nás začaly okamžitě útočit. V Brisbane nás varovali, že v outbacku bude spousta much, ať se na to připravíme, a že budeme potřebovat nosit síťku přes obličej, abychom tam mohli vůbec existovat. Nějak jsme to přeslechli a nedávali tomu dostatečnou váhu nebo co, každopádně tolik much jsme teda nečekali. Ani bych si nikdy nemyslel, že tolik much na světě vůbec existuje. 

Přeběhli jsme teda rychle za zběsilého mávání rukama před obličejem ve snaze odehnat alespoň nějaké dotěrné mouchy (tomuto pohybu se mimochodem říká Aussie salute – australský pozdrav) z letadla do příletové haly, a postavili se do fronty na auto. U přepážky byla příjemná paní, která nám začala vysvětlovat kde najdeme auto, kudy se dostaneme do Yulara, a když viděla že jsme tři, dala nám zadarmo upgrade na větší auto. Super, říkáme si, hlavně když to nebude to Mitsubishi, co jsme měli v Tasmánii. Když jsme jí řekli, že chceme jet do Alice, tak nás hned upozornila že to je daleko, a že máme jenom 150 km na den v pronájmu a budeme muset připlácet za kilometry navíc. To jsme měli už nastudováno, 30 centů za kilometr říkám, a ona že ano, to je základní sazba plus daň, plus toto a tamto… takže z toho bylo nakonec dvakrát tolik. Tak super, no co už, tolik to zase nebude, protože samotný pronájem auta byl asi o polovinu levnější než by normálně byl třeba v Brisbane bez omezení kilometrů. Tak se zase vrátila k mapě a říká: “Tu je Yulara, tu neodbočíte, pojedete rovně, asi 3 hodiny, dojedete sem na tuto benzínku, tu určitě natankujte, protože v poušti vždycky chcete mít plnou nádrž, odbočíte doleva, pojedete další asi dvě a půl hodiny a dorazíte do Alice”. Krása, to se hádám neztratíme.

Simi na mapě viděla Watarrka National Park a Kings Canyon, tak říká, “Áno, presne tu sa chceme cestou zastaviť”. Paní zvedla obočí a říká, “To ale nestíháte”. Říkám: “Jaktože ne, vždyť je 9 ráno, do Alice 5 a půl hodiny, to mi nějak nevychází, že by jsme se tam dnes nedostali se zastávkou v národním parku”. Tak nám začala vysvětlovat, že ta krátká odbočka na Kings Canyon nám bude trvat asi dvě hodiny. Je to totiž jediná cesta, takže musíme tou samou pak nazpět, takže to je 4 hodiny zajížďka. Navíc když stoupne teplota přes 35 stupňů, tak rangeri zavírají park, protože tam z tepla kolabují lidi. Mimo to teda kdybychom se tam dostali, a zázrakem bylo ještě otevřeno, vraceli by jsme se za soumraku, co v žádném případě nemáme dělat, protože tam přes cestu přechází dobytek, který si lehá na silnici, a divocí velbloudi, stáda klokanů, wombati… prostě všechno na co si vzpomenete a mohli bychom něco srazit, a že v Severním Teritoriu se po setmění prostě jezdit nesmí. No dobrý, tak to nám paní hodila vidle do všech plánů. Nevadí, tak jedeme rovnou do Alice Springs, a tam to nějak vymyslíme. 

Aussie salute – rituál pred nástupom do auta.

V Yulara jsme nakoupili zásoby na cestu; hlavně hodně vody, nějaké sendviče, chipsy, a síťky proti mouchám. Naložili jsme to všechno do auta, a vyrazili. Cesta byla prakticky prázdná, jenom občas jsme potkali nějaké dobrodruhy. Asi proto se všichni zdravili. Vždy, nebo skoro vždy, nám z protijedoucího auta mávali na pozdrav, tak jsme pak zamávali taky. Přišlo nám to vtipné. Po cestách tam jezdí tak málo aut, že se řidiči zdraví.

Sieťka na muchy a rekordných 45°C.

Překvapil nás asfalt, jaký tam mají na cestách. Je hodně hrubý, plný štěrku, takový co se dává jako základní vrstva, na kterou pak přijde ještě hladká finální vrstva. Později nás napadlo, že to je možná proto, že na cestu celý den praží slunce, a klasický jemný asfalt by asi hodně změknul. Nebo jenom chtěli ušetřit? Kdoví. Každopádně to dělalo strašný hluk v autě. Nebyl ani úplně rovný, nějak se vlnil ze strany na stranu.

In the middle of nowhere. Fotiť som mohla kľudne aj zo stredu cesty. Autá sme stretávali výnimočne.

Když jsme vyjeli dál od Yulara, rychlostní limit se zvedl AŽ na 130km/h, co je asi nejvíc v celé Austrálii. 130 se ale každopádně jet nedalo. Zrychlil jsem někde ke 120-ti, a auto začalo být strašně neklidné a tak nějak se divně pohupovalo po nerovnostech (Nissan X-trail, další auto na seznamu ruce pryč), tak jsem zapíchnul tempomat na 115km/h a kochal se krajinou.

A že se bylo na co dívat. Krajina byla sice převážně rovinatá, ale nebyla to úplná placka. Často jsme míjeli i poměrně vysoké skály a rozlehlé skalní útvary. Občas se nám taky naskytl výhled do krajiny, když jsme přejížděli nějaký kopec. Není to poušť jako třeba v Dubaji, kde je písek a nic jiného. Tu jsou (ikdyž velmi nařídko) malé, na pohled vyschlé stromy, nízké křoví a trávy, a hlavně onen známý oranžový písek.

Mount Conner

Občas bylo vidět vzdušné víry, kdež teplý vzduch stoupající z rozpálené země začal zvedat prach. Bylo to jako minitornáda v dáli. Občas jich bylo i pět na obzoru. Vypadalo to úžasně, jako ve filmu.

Mini tornádo v púšti, ktoré vzniklo z tepla, tzv. Dust Devil.

Cestou jsme dělali samozřejmě i zastávky na focení, chtěli jsme hlavně fotku s ikonickou žlutou značkou s klokanem. V Brisbane tyto značky máme taky, ale bez pozadí s oranžovým pískem to nějak není ono. Na naše překvapení bylo těchto značek po cestě strašně málo (myslím, že na ceste do Alice boli len dve, pozn. S.). Vždycky, když byla v dálce nějaká značka, tak jsem zpomalil, jestli to náhodou nebude ona, a nikdy nebyla… Když už jsme jednu našli, tak u ní stál autobus s dva a půl tisícem asijských turistů, kteří se u ní fotili (asi měli stejný nápad jako my). Nakonec jsme ale jednu jenom pro sebe našli, takže máme splněno.

Vždy, když jsme vystoupili z auta, byl asi pět sekund klid, a pak se najednou, úplně odnikud, objevilo hejno much, které se do nás hned pustily. Nějak nám to stále nejde do hlavy, protože ony normálně nikde nejsou, když jenom zastavíte a zůstanete v autě, tak mouchy nikde nevidíte, nejsou ani žádné rozplácnuté na čelním skle, prostě žádný náznak toho, co se začne dít až vystoupíte. 

Po asi 3 hodinách jsme dorazili na onu zmiňovanou benzínovou pumpu. Dotankovali jsme plnou, a na chvíli se protáhli. Pak jsme si všimli, že hned vedle pumpy je nějaká malá Emu farma. Šli jsme se teda podívat a udělali si pár fotek Emu.

Emu byli celkem vtipní, chladili se v louži, každou chvilku se zvedli, otřepali vodu a pak se do ní zase hodili. Vyloženě je to bavilo.

Na pumpě byl taky zaparkovaný australský road train – dlouhý kamion s vícero vlečkami. Tento konkrétní měl tři, často ale mívají i pět. V Austrálii je délkový limit pro kamiony různý podle oblastí. My jsme delši road train než se čtyřmi vlečkami neviděli 😦 Ty nejdelší prý jezdí v Západní Austrálii, tak snad až se vydáme tam uvidíme nějaký pořádný silniční vlak. 

Za benzínkou jsme teda odbočili do leva, jak nám mapa kázala, a po dalších dvou a půl hodinách jsme dorazili do Alice Springs.

Do Alice Springs vedie len jedna jediná cesta, skrz štrbinu (vľavo) zvanú Heavitree Gap.

Je to celkem sympatické malé městečko, posazené mezi krásnými skálami, uprostřed ničeho. Simi nám tu zarezervovala chatu v takovém kemp / hotel / resortu.

Náš domeček v rezorte.

Na fotkách měli krásný bazén, tak jsme se těšili jak se do něho po celém dni hodíme. Když jsme ale dorazili, tak v bazénu bylo asi deset centimetrů vody, a vedla z něho hadice, ze které vytékala voda do kanálu. Tak se ptám na recepci, co ten bazén? Chlapík nám začal vyprávět, že je to složité s údržbou bazénů v té oblasti, že vždy dostanou speciální povolení na to kdy můžou měnit vodu podle stavu podzemní vod, atd… a že měli naplánovanou údržbu na další víkend, ale že to museli přehodit, protože hrozilo, že by jim to pak nedovolili, takže je teď bazén mimo provoz.

Bazén vyzeral skôr ako golfové ihrisko.

Už jsme se chtěli chytat za hlavu, že jaká tragédie… ale chlapík říká, že se domluvili se sousedním hotelem, že můžeme jít tam, a použít jejich bazén. Uff… Už jsme si mysleli, že se musíme vrátit domů. 

Hurá, bazén plný vody! Bola tam aj vírivka, ktorá mala asi 90°C. Pri štyridsiatkach to isto každý ocení. Aussie outfit – sieťka na muchy a flip flops nemôžu chýbať.

Po bazénování jsme dostali hlad, vydali jsme se teda hledat nějakou restauraci. Na internetu jsme si vyhlédli jednu nedaleko, s dobrým hodnocením. Nemohli jsme ji ale najít. Jezdili jsme dokola okolo budovy, kde měla být, nakonec jsme zjistili, že je zrovna v ten den zavřená. Hned vedle byla otevřená nějaká jiná, ta se nám ale nepozdávala, tak jsme se rozhodli zajet dál do města a zkusit něco tam. Hnedka po příjezdu do „centra“ jsme zastavili u jedné putiky, která z venku nevypadala úplně nejhůř. Po nahlédnutí do dveří jsme si to ale rozmysleli. Vůbec to tam nevonělo a vypadalo to tam trochu jako z krokodýla Dundee, tak jsme jeli dál. Nakonce jsme to zapichli v nějkém sport baru, či co to bylo. Se Simi nás v menu zaujal camel burger. Šli jsem se na bar zeptat, jestli je to jenom název nebo je to opravdu z velblouda. Potvrdili, že je to opravdu velbloudí maso, tak jsme si teda objednali každý jeden camel burger, hranolky a já pivo, ať jsme tlustí na tři prsty. Burger byl fajn, maso bych ani nepoznal že není hovězí, kdybych to dopředu nevěděl (možná byl i hovězí, kdo ví), pivo taky pitelné, nakonec úspěch. 

Večer na chatce jsem zkoušel vymyslet kde se teda druhý den cestou nazpět do Yulara zastavíme. Měli jsme nějakého průvodce, kde byly turistické hot spoty, tak jsme si je procházel, zkoušel vymyslet, kde by jsme se stihli cestou zastavit. Nedaleko Alice Springs bylo jedno zajímavé místo – Simpson Gap.

Výletníci v kompletnom zložení (GoPro shot).

Alice je posazené mezi skalními masivy a Simpson Gap, jak název napovídá, je místo, kde je mezi nimi mezera. Nezní to jako moc, ale je to opravdu zajímavé, působí to zvlaštně, kolmé stěny a mezi nimi tenká průrva.

Další místo, které jsem vybral jako zastávku na cestě zpět bylo Rainbow Walley. Údolí s krásnými, fotogenickými skalami. Jediný zádrhel byl, že do tam vedla nezpevněná cesta. Paní v autopůjčovně nám říkala, že naše auto není offroad (proste SUV, pozn. S.), a že s ním můžeme jenom po zpevněných cestách. To je v Severním Teritoriu trošku limitující, protože zpevněná cesta je asi jenom ta z Yulara do Alice, a odbočka do Watarrka National Park. Navíc ta cesta do Rainbow Valley nebyla vyloženě offroad, jenom pár kilometrů po něčem, co vypadalo jako polní cesta, a my jsme měli SUV, ne? Tak jaký problém. 

To byl ale velký omyl. To, co se z dálky zdá být jako polní cesta, je totiž cesta pokrytá miliony malých vln, které způsobí, že se auto neskutečně rozvibruje. Nevěděl jsem, jak rychle přes to jet. V nízké rychlosti auto nesnesitelně poskakovalo nahoru a dolů, tak jsem zkusil zrychlit. V určité rychlosti se ale karoserie začala třepat víc a víc, dostávala se do fáze s frekvencí těch vln.

Měl jsem pocit, že se to auto každou chvíli rozpadne. Když jsem ale zrychlil ještě trošku, zlepšilo se to. Vibrace od těch vln byly na vyšší frekvenci, nepůsobilo to nijak násilně, skoro snesitelně. Pak se ale objevily větší výmoly, a já musel zpomalit, což znamenalo zase projít tou fází, kde se celá karoserie roztřepe tak, že máte pocit, že cítíte praskat sváry. Vybíral jsem si teda cestu, kde byly nánosy písku, abych jel co nejmíň přes ty vlny. Vydrželi jsme to asi šest kilometrů, ale pak jsme to vzdali. Byla to hrůza. Otočil jsem se teda, a co nejrychleji se vrátil zase na asfaltovou cestu.

Později jsem si vzpomněl na scénu z TopGear, kde na takovou cestu narazili v Africe, v jednom z jejich speciálů. Upřímně nechápu, jak to zvládli v těch autech, co tam na to tenkrát měli. Zážitek to byl teda nezapomenutelný.

Pokračovanie v ďalšom článku.

7 thoughts on “Výlet na Uluṟu 2: Alice Springs, 45°C a nekonečná oranžová púšť

Add yours

  1. Na článek jsem se moc těšila a nejsem zklamaná 🙂 ta paní tu cestu vylíčila tak, že bych se bála jet, přišlo mi to nebezpečné…a jak tu cestu popisovala, připomnělo mi to, jak jsme s manželem v Černé Hoře hledali jedno jezero, které jsme nenašli 😀 všechny šipky, značky, co k němu měli vézt, vedli do houští, do domu, kostela,jen ne k jezeru.
    Nádherné fotky.

    Like

    1. Ďakujem 🙂 My sme sa strašne báli toho tepla, no vôbec to nebolo také hrozné… skôr príjemné (aspoň pre mňa), keď vlhkosť bola veľmi nízka. To s tým hľadaním sa stalo v ČR občas aj nám. Preto väčšinou nechávame na náhodu, čo sa objaví… a či vôbec niečo.

      Like

  2. Máte moc pěkný blog, jsem ráda, že jsem ho “objevila” :-). Jste krásný pár a přeji vám na vašich cestách hodně štěstí a supr zážitky :-).

    Like

  3. Síťku proti mouchám jsem si zatím dával dohromady spíš s polovojenským oblečením někde v sibiřských bažinatých lesích a ne s plážovou výbavou :-). Ale vypadá to dost dobře.

    Like

    1. To znie riadne dobrodružne! 🙂
      Kým sme nešli na Uluru, tak som ani netušila, že nejaký taký módny doplnok vôbec existuje.

      Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

Create a website or blog at WordPress.com

Up ↑

%d bloggers like this: