Zlaté dno

V ČR vyšla zaujímavá knižka od Josefa Šálka, ktorá (okrem iného) dáva návod na to, ako sa v niečom, čo je nám nepríjemné, cítiť dobre. Myslím, že by to mohlo byť dobre aplikovateľné na dnešnú dobu.

Největší poklad, který všichni hledáme, je ukryt v naší nejhlubší hlubině, na našem dně.  
Často o tom nevíme, jindy to už tušíme, ale přesto si k němu neumíme najít cestu. Proto své bohatství hledáme v čemkoliv jiném a stále jsme nespokojeni a nedostatečně naplněni.  

Pokud si svou největší hlubinu neotevřeme sami a neosvobodíme vlastní vnitřní potenciál, pomůže tomu nějaká okolnost – můžeme padnout na dno.  

Byl jsem nespravedlivě zatčen a vězněn v arabském vězení. Spadl jsem tu na své dno. A právě tady jsem objevil svůj zlatý poklad, z kterého již mohu čerpat po celý svůj život. Nejen, že mě tato zkušenost vnitřně osvobodila, ale naučil jsem se díky ní své obtíže a bolesti transformovat i do překonávání rekordních limitů v různých sportovních, vytrvaleckých a otužileckých disciplínách. Svůj příběh jsem publikoval v knize Zlaté dno a nyní se o něj chci podělit i s vámi.  

Jak je možné, že jsem si mohl v muslimském vězení s dvaceti spoluvězni na cele, v zemi, kde platí právo šaría a presumpce viny, prožít nejšťastnější a nejsvobodnější chvíle svého života?  
Jak je možné se z úplného dna odrazit a odnést si z něj zlatý poklad, který nás obohatí na všech životních úrovních? 

Nic není obyčejné, všechno má pro život člověka nějaký význam.  
Můžeme se inspirovat z prožitků druhých.  
Nikdo si nepřeje spadnout na úplné dno, přesto se to může stát a děje se to.  
“Myslel jsem si, že už jsem na dně byl…, ale přesto měl přijít propad ještě mnohem hlubší.” 

V prosinci 2019 cestoval na Srí Lanku, kde přestupoval v Arabských emirátech na jiné letadlo.
Tady byl bez jakéhokoliv vysvětlení zatčen a odveden nejprve do letištního vězení, pak po několika transportech jinam. Celé to bylo hodně náročné, pro člověka až nepochopitelné.
Přibližně 90 % spoluvězňů byli muslimové, 25 národností.
Teprve tady prožil to pravé dno.

První noc přijal maso, bylo to nutné, aby vůbec přežil. Pomohlo mu zvládnout celou tu složitou situaci. Pak už byl opět jen na vegetariánské stravě, a to celých 66 dní.
Byl zatčen, došlo k záměně s jinou osobou.
Od prvního dne si začal psát živý deník, který vytvořil základ knihy Zlaté dno.
Bylo to formou motáků nebo do malých bloků, které dostal od spoluvězňů.
První noc byla nejhorší, byl zbaven nespravedlivě svobody, nikdo se ho na nic neptal, v tu chvíli uvažoval, že život nemá smysl, chtěl odejít ze života.

Ovšem přišla myšlenka, že si může tento čas a prostor využít k tomu, aby mu v tom bylo “dobře”. Začal rozvíjet vlastní dech, naučil se dechová cvičení, v omezených podmínkách běhal (na místě nebo do kruhu na malém dvoře).

Snažil se využít minimální prostor k rozvíjení svých fyzických schopností, tady začal s tzv. plankem a současně usilovně pracoval na vytváření vlastního pocitu štěstí a svobody.
Absolutně v sobě přehodnotil ten počáteční pocit nespravedlivého odsouzení.
Když se po této době vracel zpět v noci 29. 2. 2020, byl v ČR lockdown.

Mnoho lidí se ptá, kdy to tady bude zase takové jako dřív.
Ne, nic už nebude jako dřív.
Nikdy.
Posouvá nás to dál, každý se potřebujeme orientovat ve změnách, které přicházejí.
Nemáme lpět na vztazích, které nefungují, nebo na majetku.
Někteří lidé si budou připadat jako v troskách, jiné to ale naopak obohatí.

Z knihy so mnou veľmi zarezonoval nasledujúci úryvok:

Každá nemoc je pouhá informace k životní změně.

Nejčastějším přáním lidí, je přání dobrého zdraví. Stav nemoci máme spojen s něčím co odmítáme a nechceme. Přitom si ji paradoxně naším chováním, myšlením a životním stylem, většinou přivoláváme a vlastně i tudíž přejeme.

A když jsme nemocní, tak se snažíme co nejdříve utlumit nemocné příznaky a to nazýváme léčením. V podstatě jsme ale nemoc nepochopili a tudíž i když ji na chvíli utlumíme, ona se zase vrátí. Třeba v jiné podobě, ale vrátí. Nemoc je totiž inteligentní informací našeho těla, která nás chce na něco nezdravého v našich životech upozornit. Ona samotná není nemocí, ale lékem. A pokud to nepochopíme, tak se jí snažíme různými medikamenty ucpat ústa. Jejími slovy jsou bolest a další negativní projevy na našem těle a psyché. My ovšem tato slova většinou slyšet nechceme. Je totiž daleko pohodlnější dát nemoci do úst roubík než si uvědomit, že problém je v našem přístupu k sobě, k druhým a k životu jako takovému. Je to pohodlnější než změnit své nezdravé životní návyky a nedávat našim tělům toxické návykové látky. Je to pohodlnější než si jít zacvičit a rozpohybovat naše lenivá těla. Popřípadě je to pohodlnější než se naučit být laskavými a nesoudícími.

A tak se domníváme, že nás lékaři a medikamenty léčí, ale přitom se často nevědomky jen spolupodílejí na našem nezdravém životním stylu. Léčíme jediný účinný lék.

Pokud si to dostatečně silně uvědomíme, přestaneme nemocem vkládat do úst roubíky, tak uslyšíme co nám chtějí říct. A pokud to i vyslyšíme a budeme dělat následné ozdravné kroky v našich životech, teprve pak se můžeme skutečně uzdravit.

Sám jsem žil velmi nezdravým způsobem života ještě před pár lety. Lékaři mi v krvi zjistili vysoký cholesterol a DNU. Odmítl jsem léky a ze dne na den jsem udělal ve svém životě radikální změnu. Díky mé práci na sobě, jsem k tomu už měl dostatečnou sílu a tak jsem ze dne na den přestal jíst maso, zcela opustil kouření a pití alkoholu. Začal jsem si v těle vytvářet zásadité prostředí, které je přirozeně imunní vůči mnoha chorobám. Ještě více jsem se začal věnovat sportu a do roka jsem měl krevní testy zcela v pořádku.

Tento životní styl si nejen nadále udržuji, ale stále zkvalitňuji. Cítím se daleko zdravěji, vitálněji, šťastněji a spokojeněji. A děkuji všem svým nemocem a neduhům za to, že mě k tomu dokázaly přivézt.